Venda Truhlářová, Vendula Císařovská, Petr Císařovský, David Císařovský

SRDEČNĚ ZVEME NA KOMENTOVANOU PROHLÍDKU S AUTORY
V PONDĚLÍ 17. 2. V 17 HODIN

Talent zavazuje - výtvarné tradice rodu Kaizl - Zrzavý - Truhlářová - Císařovská

Venda Truhlářová, Vendula Císařovská, Petr Císařovský, David Císařovský

SRDEČNĚ ZVEME NA KOMENTOVANOU PROHLÍDKU S AUTORY
V PONDĚLÍ 17. 2. V 17 HODIN

Talent zavazuje - výtvarné tradice rodu Kaizl - Zrzavý - Truhlářová - Císařovská

VĚNCESLAVA (VENDA) TRUHLÁŘOVÁ
(22.5.1924 – 27.1.2016)
Narodila se 22. května 1924 v Opavě a až do roku 1938 žila v Hranicích na Moravě, kde její otec působil jako armádní důstojník. Její maminka Věnceslava Kaizlová pocházela z Okrouhlice u Havlíčkova Brodu a byla sestřenicí Jana Zrzavého. Ostatně s Okrouhlicí je spojeno nejen dětství Vendy Truhlářové o prázdninách, ale i její produktivní věk, když sem jezdila navštěvovat maminku, a následně i stáří, kdy trávila aktivní čas malováním ve svém zdejším ateliéru a péčí o krásnou zahradu. Od roku 1993 pak žila trvale v nedalekém Havlíčkově Brodě.
Venda Truhlářová se výtvarnu začala věnovat už v dětství. V roce 1938 nastoupila na reálné gymnázium ve Vysokém Mýtě, odkud v roce 1942 přešla na Výtvarnou školu do Zlína. Zde se jí dostalo řádné umělecké přípravy a hned po válce byla přijata na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Nejprve studovala v ateliéru ilustrace u prof. Karla Svolinského, ale místo ilustračních postupů jí stále více přitahovala malba, proto v roce 1948 přestoupila na Akademii výtvarných umění v Praze do malířského ateliéru prof. Vladimíra Sychry. V uměleckém prostředí poznala i svého budoucího manžela, ak. mal. Jiřího Hrušku, s nímž měla dceru Vendulu. I přes veškeré mateřské povinnosti dokončila v r. 1952 Akademii v grafickém ateliéru prof. Vladimíra Silovského.
První desetiletí jejího profesního života bylo naplněno grafickou a kresebnou tvorbou, jež nesla stopy realismu v duchu své doby. Motivy prostého venkovského života a figurální tématiky se však na počátku 60. let proměnily. Snad i pod dojmem svých studijních cest si Venda Truhlářová našla své hlavní téma, jímž se stala krajinomalba. Prozatím však šlo o krajiny či scény konkrétních míst a architektur, které byly značně idealizované, ve zjednodušených formách a tvarech, často realizované neobvyklou technikou enkaustiky na sololitu či plátně. Tato díla z konce 60. let byla obohacena o hlubší duchovní rozměr. Zejména v dílech inspirovaných pobytem ve Francii, v Bretani v r. 1967 a v Itálii v r. 1970 se velmi silně přiblížila duchovnímu výtvarnému odkazu svého strýce Jana Zrzavého. Od 70. let autorka tuto polohu opustila ve prospěch klasicky pojatých melancholických krajin milované Vysočiny a tuto polohu své tvorby rozvíjela až do své smrti.
Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě zrealizovala Vendě Truhlářové velkou výstavu v r. 2004 a následně i v r. 2014. Tehdy získala do svých sbírek autorčiny jedinečné kresby z cest, které se staly spolu s některými obrazy jedinečným dokladem intuitivní vnitřní inspirace Vendy Truhlářové svým strýcem Janem Zrzavým. Nikoliv po stránce výtvarné, ale lidské. Venda Truhlářová tvorbu svého strýce hluboce obdivovala, avšak nikdy nenapodobovala. Její tvorba je oproti tvorbě Jana Zrzavého odlišná a přesto niterně blízká. Spojuje je totiž hluboká láska k nejprostší kráse.

Výstava „Talent zavazuje. Výtvarné reflexe rodu Kaizl-Zrzavý-Truhlářová-Císařovská“ je věnována nedožitým stým narozeninám autorky.

VENDULA CÍSAŘOVSKÁ
nar. 1950 v Praze
studia:1967-1971 SOŠV Hollarovo nám. Praha
1971-1977 AVU Praha, obor restaurátorství
1981 Ecole des Beaux-Arts Paříž
Od ukončení studií se kromě restaurování obrazů věnuje především volné tvorbě, občas také knižní ilustraci.
Roku 1988 se provdala za akad. sochaře Petra Císařovského, se kterým má syna Davida.
Žije a pracuje převážně v Praze, pravidelně vystavuje doma i v zahraničí, většinou samostatně, čas od času též s manželem Petrem.
Vendula Císařovská se narodila do umělecké rodiny, její maminkou byla ak. malířka Venda Truhlářová a otcem ak. malíř Jiří Hruška. Cesta do světa umělecké tvorby se tak pro ni stala samozřejmou a automatickou. Vystudovala Střední uměleckou školu výtvarnou, tzv. Hollarku a následně restaurátorství na Akademii výtvarného umění v Praze (1971 – 77). Vystudovaný obor restaurátorství se pak následně projevil v její volné tvorbě více než zřetelně. Autorka, obeznámena s kulturními dějinami, uměním starých mistrů, znalá starých mistrovských technik a okouzlena uměním raného novověku, zejména italské renesance, začala tvořit mistrovská díla, jež umně vložila na nejmenší možnou plochu. Po mnoha letech oživila techniku a formát umělecké miniatury. Po absolvování půlroční stáže na Ecole des Beaux-Arts v Paříži v r. 1981 lze v jejím díle nalézt jemné odlišnosti od předchozí tvorby v podobě nových témat. Do mystických a snových scén oplývajících bájnými tvory i reálnými figurami vkládá moderní soudobé prvky a vytváří tak v rádoby líbivých kulisách drsné a znepokojující zhmotnění všech úzkostí současného člověka. Ne náhodou bývá v jejích životopisech využíváno spojení s mistrem zobrazení lidských vlastností Hieronymem Boschem. Dalším tématem, které je pro ni typické, je využití zobrazení lidské komedie v podobě figur a scén z „commedia dell‘ arte“. V nich lze „teatrum mundi“ představit nejvěrněji. Ostatně toto téma využila i po roce 1990 coby téma pro vytvoření fresky v prostorách kanceláře prezidenta republiky Václava Havla na Pražském hradě.  Po roce 1990 se dílo autorky více otevřelo světu, její obrazy se projasňují a postupně mizí onen znepokojující neklid. Autorka se začíná věnovat též ilustraci náboženských a filozofických textů. Ze všech rodinných příslušníků rodu Kaizlů se právě její práce nejvíce duchovně sbližují s tvorbou jejího prastrýce z matčiny strany, Jana Zrzavého.

 PETR CÍSAŘOVSKÝ
1950 narozen 18. 3. v Praze
1969‒1975 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, akademický sochař.
Od r. 1975 ve svobodném povolání jako sochař. Věnuje se převážně volné sochařské tvorbě, pracuje i na zakázkách ve spolupráci s architekty.
Do roku 2024 uspořádal 45 samostatných výstav doma i v zahraničí, zúčastnil se více jak sta výstav společných.
2005 autor projektu Sto křížů pro severní Čechy
2010 autor projektu 7 Bran (www.sedmbran.cz)
Dlouhá řada realizací ve veřejném prostoru, mj. např. pamětní desky, brány Sv. Františka a Sv. Anežky ve Františkánské zahradě v Praze, brána Noe v kostele sv. Laurentia v německém Hernesocha Přemysla Otakara II. v rakouském Marcheggu...
www.cisarovsky.com

Hra s ohněm Petra Císařovského
Mezi svým patnáctým a osmnáctým rokem se učil v dílně Uměleckých řemesel v Jihlavě u mistra A. Habermana, jehož prostřednictvím byl seznámen s širokou škálou možností, ale i s omezeními klasického kovářství.
Přítomnost v kovářské dílně a spoluúčast na restaurování železných realizací různých stylových období na straně jedné, a tvorba uměleckořemeslných předmětů do interiéru i exteriéru na straně druhé se časem pro něj ukázala jako iniciační. Snad od prvopočátku přítomnosti v kovářské dílně cítil značný a jen málo využívaný potenciál možností výtvarného zpracování železa. Moderní doba přinesla prudký rozvoj všech průmyslových odvětví a s tím spojený enormní nárůst výroby železa. Obecné kovy a železo zvlášť se v rámci výtvarného umění staly většinou doménou konstruktérů, nebo tvůrců kovových asambláží, jejichž produkci umožnily nové, do té doby neznámé formy spojování jednotlivých kusům materiálů. (autogen a svařování pomocí elektrického oblouku). To a další skutečnosti odsunuly haptické, ,,ruční“, kovářské zpracování železa do pozadí. Dostupnost a snadnost těchto nových technologií však nenahradila magii přímého vstupu a proměny kovu jakožto integrální součástí výtvarné myšlenky. Prefabrikované, železné produkty jsou tím, čím bývá pro malíře bílé, čisté plátno, tudíž jsou jen prostorem k vyjádření, nikoli konečným tvarem. Cesta ,,Hry s ohněm“ v rámci kovářského sochařství se stala Císařovskému také jeho cestou životem. Své rané práce vytvářel již v tomto duchu a prefabrikovaný materiál požíval pouze jako něco, co je třeba nejprve kovářsky proměnit, tak, aby se mohl stát nosičem výtvarné myšlenky.
Už své rané práce Císařovský realizoval  metodou proměny prefabrikovaného polotovaru kovářskou modelací.  Vzniklo tak několik komorních artefaktů, v nichž si vyzkoušel tvarové možnosti kovaného železa.

DAVID CÍSAŘOVSKÝ
nar. 1988
Studia: 2004-2008 SUPŠ a VOŠ Turnov, obor výtvarné zpracování kovů - umělecké odlévání 2008-2011 SUPŠ a VOŠ Turnov, obor restaurování kovů
Od ukončení studií pracuje jako restaurátor kovů a umělecký kovář na volné noze. S manželkou Ewou Zembok má dva syny, Wiktora a Filipa.

Brány bývají většinou dvoukřídlé, zrovna tak, jako andělé.

Je nesporné, jakému zájmu se andělé jak v modlitbách, tak v poezii a ve výtvarném umění těší. Co to vypovídá? Věřím, že už jen jejich holá existence nám všem přináší naději. A to krkolomné spojení křídel bran a křídel andělů? Na první pohled se zdá, že se jedná o značně nadsazené přirovnání, vždyť brány mají původ v oblasti hmotné, zatímco andělé jsou bytosti nehmotné, neviditelné o jejichž existenci máme jen velmi mlhavé představy. Nejedná se jen o sémantické přirovnání, dané shodou slov? Domnívám se, že nikoli. Proč? Umění má tu vlastnost a snad i přednost oproti jiným disciplínám, že dokáže spojovat nespojitelné, přemísťovat nepřemístitelné, vytvářet a odhalovat neznámé, je cele otevřené fantazii, touhám, vizím a kdovíjakým neběžnostem. Prostě a dobře, skýtá bezbřehý prostor k využití ve kterém tak, jako v plodové vodě bují paralelní svět. Co si s tím světem počneme, to je už na každém z nás. Každá bezbřehost má však v sobě i jistá úskalí a omezení, dané právě tím bezbřehým prostorem, prostorem ze kterého je každému přemýšlivému člověku úzko. Francouzský filosof, matematik a fyzik René Descartes vyslovil velmi jednoduchou, avšak značně obsažnou myšlenku - návod: "Volně vlající úzkost musí být zakotvena." Každý z nás musí najít svou cestu životem, porovnat se s ním a dát smysl své existenci, každý tak, jak mu velí jeho vlohy, touhy, sny, ale i omezení. Pokusil jsem se napojit - a věru nevím zda to bylo vědomé - na něco naprosto běžného, tak běžného, že už to nikdo z nás ani nevnímá - na dveře a brány. Jsou tím, že zároveň dělí, zavírají a otevírají prostor. Vždyť i jejich otevírání a zavírání můžeme bez nadsázky přirovnat k mávání křídel. A křídla mohou nést - tak jak to známe v přírodě u ptáků motýlů a poletavého hmyzu - poselství barevných i barevně tlumených arabesek, prapodivných vzorů kreseb a naší fantazii přesahujících maleb. Má cesta - snad podvědomě - byla obohacena nejen již danými realizacemi bran minulosti (především San. Zeno v toskánské Veroně), ale, nepochybně i již zmíněnými vlivy a inspiracemi nacházejícími se v živé přírodě.Každá křídla nesou poselství, ta má jsem na sedmero způsobů realizoval zpracováním reliéfních forem s figurální tematikou. Výjimka je pouze u brány do kostela st. Laurentinus v Herne s tématem biblického Noa, starozákonní příběh jsem s použitím bronzových plátů koval, tepal asestavoval do dveří s jediným křídlem do sakristie. Moje brány jsou nosiči výtvarně zpracovaných myšlenek, jsou obrazem, neboť nesou zprávu - příběh atím zjevně přesahují svůj primární účel.