Jan Plachetka Dívám se a vídám

Dívám se a vídám

Kdy a proč jste se upnul k fotografování?

První záběry jsem nacvakal na zrcadlovku Ljubitěl někdy v devíti letech; první fotky mi ale zvětšoval ještě táta, který fotil flexaretou. Později jsem fotografoval (nejvíc Pentaxem K2) souběžně se psaním, k němuž jsem dlouho tíhl víc. A zvětšoval si sám – dokud šlo o černobílý materiál.

S používáním barevných filmů nastala obtíž – vyvolávání i zvětšování obstarával někdo jiný, a já ztrácel vliv na výsledek. Když přišla digi-doba, dlouho jsem neodolával – odpadly náklady na materiál a mohl jsem opět ovlivňovat konečnou podobu snímku na počítači. A vyjadřování se obrazem (za pomoci Panasoniku Lumix DMC FZ5 či FZ72) mě začalo zajímat víc než psaní; dospěl jsem k tomu, že papíru už jsem popsal ažaž – a taky, že to, o čem a jak bych rád psal, je už mimo mediální mísu.

Máte zkušenost ze dvou oborů – je mezi nimi velký rozdíl?    

Ve „výrobních prostředcích“ a v pracovních postupech, v řemeslných znalostech samozřejmě ano. Ale: novinář i fotograf (aspoň ten většinový) zprostředkovávají publiku skutečnost, událost, děj, situaci, osobu. Tedy – měli by tak činit… Oba přitom mají možnost ovlivnit příjemce. V prvním případě třeba výběrem informací či citací nebo stylizací či formulacemi (když napíšu, že náklady se vyšplhaly na téměř milion, vyzní to jinak, než když uvedu, že náklady nedosáhly ani milionu). Fotograf zase působí na diváka výběrem úhlu pohledu, výřezem obrazu, mírou osvětlení… Takže oba mohou – způsobem na první, ba i druhý pohled nezřetelným – manipulovat konzumentem svého zboží.

Kde jste – vy, neškolený a jen vzácně publikující fotograf – vzal odvahu k vystavování?

Nejspíš jsem kstáru drzejší. Vím, že se montuju do řemesla, v němž jsem pořád jen poučený amatér, tedy nadšenec. Ale tak, jako jsem nepsal jen pro sebe, tak bych i fotky, které se mi zdají zajímavé, rád ukázal druhým. Že se třeba rádi podívají, případně i potěší.  To by mě taky potěšilo.

Hp

Libeňský usedlík Jan Plachetka (Pražan, ročník 1954), je doktůrek práv bez právní praxe a letitý psavec a fotograf bez teoretické průpravy. Vydělával si dvacet roků psaním v Mladé frontě (DNES) a dva roky v Literárních novinách. Dalších více než dvacet roků je takzvaně na volné noze  (mj. 20 Magazínů Cen Thálie, knížka Dokud se zpívá čili Praktický průvodce po portovním Parnasu a několik dalších „samizdatů“).

Mezi vystavenými snímky, většinou digitálně pořízenými, převažují krajiny. Doplňují je „zátiší“, ať už z kamenů a stromů, anebo třeba z chodníků, a také obrázky člověčí – portréty nebo momentky ze života.