HANA URBANOVÁ IN MEMORIAM - MALBA, KRESBA, GRAFIKA

IN MEMORIAM - MALBA, KRESBA, GRAFIKA

HANA URBANOVÁ

ve vzpomínkách kolegyň ze ZUŠ Prosek

Alexandry Dvořákové, Dany Novákové a Věry Štrosové-Eliášové

Narodila se v Praze, ale měla duši cestovatelky. Navštívila Paříž, Benátky, Budapešť, vystavovala v Indii, jejíž kulturu obdivovala (ilustrovala indické básně, kreslila indické tanečnice, učila se hind-štinu), zajímala se o vzdálené země, dychtivě sledovala cestopisné filmy. Rodná Praha, kterou milovala a myslela na ni celý život, jí po-skytla nesčetně námětů pro tvorbu, tak jako krajina oblíbeného Třeboňska nebo okolí šumavského Bavorova, kde žila od roku 1999.

Hana Urbanová byla osobnost s velkou vnitřní silou, touhou tvořit,
a s odvahou – při rozhodování, zda zasvětí svůj život budoucí rodině, nebo vlastní tvorbě, volila tu druhou možnost. A pokud víme, nikdy toho nelitovala.

Hana Urbanová se ráda věnovala technice akvarelu, která umožňuje zachytit prchavé dojmy nahlíženého místa. (Jedna z výstav byla
i v Obvodním kulturním domě Gong ve Vysočanech 1992). Mnoho prací vytvořila technikou monotypu, tyto grafiky nazývala „černý olej“   a přesný postup této její techniky zůstane již navždy utajen.

Kromě vlastní tvorby se věnovala práci s dětmi, nejdříve v kulturních domech, pak na  téměř 30 let zakotvila v Lidové škole umění, později Základní umělecké škole na Proseku. Většina jejích kolegů z LŠU nebo ZUŠ vlastní drobné grafiky, které vytvářela pro školu jako novoročenky, a přání k různým příležitostem.

Hana Urbanová byla velmi oblíbená, vždy měla porozumění pro starosti druhých a ochotu pomoci, kde bylo potřeba. Byla velmi nároč-ná k sobě i ke svým žákům, jimž byla dlouhé roky velkou inspirací
a výbornou učitelkou. Celým životem Hany Urbanové se také prolínal blízký vztah k hudbě, divadlu a filmu – mezi její přátele patřili také herci a hudebníci. Často jsme obdivovali, co všechno zvládne: bydlela tehdy v Podolí u řeky, ráno krmila všechna zvířata, která žila v okolí jejího domu, dopoledne pracovala ve svém ateliéru, odpoledne učila děti… Podobně činorodá zůstala do posledních dnů, i když dlouhé šumavské zimy jí postupně ubíraly na síle. 
Zemřela v Bavorově dne 3. 3. 2013.

Okno štěstí nad řekou

Hanička bydlela na Podolském nábřeží. S okny nad Vltavou ve třetím poschodí. Pod okny se zastávkou tramvají, které tu stavěly, jen co projely směrem z města vyšehradským tunelem. Byl tu výhled velmi svérázné krásy. Členitost protějšího břehu řeky byla inspirující. Hanička říkala, že to namaluje – stále s tou myšlenkou koketovala - „až zestárne“. Přímo pod jejími okny se blýskala jiná realita. Vltavská voda tu měla svůj zátišní rukáv s kotvištěm spousty loděk. A pár metrů za kotevním pontonem byly nevelké loděnice. Za nimi vždy několik párů labutí.

Hanička měla u okna své křeslo zleva, já při řadě večerů sedával v druhém naproti ní. Milovala pohledy ze svého okna, nepřeháním, naprosto. Bylo to pro ni „okno štěstí nad řekou“. Škádlíval jsem jí, že si dobíjí životní energii a tvůrčí elán tím, jak ještě po půlnoci ve svém křesle poslouchá jižní stříbrný vltavský vítr.

Bylo to tak. A byla to pravda. Hanka milovala Prahu. Když musela opustit Podolí, protože posametovými „pány domácími“ krutě vyšroubované nájemné nemínila platit, nehledala v metropoli jiné bydlení. Spolu se svou sestrou Dagmarou (lékařkou a vynikající patoložkou) se rozhodly pro chalupu v Bavorově. Tam se Hanička chtěla pustit do celé řady nových prací. A do Prahy se vypravit vždy aspoň na skok. Jenže Dagmara náhle onemocněla a zemřela. Hanka to nesla velmi těžce. Ale její elán malířky, grafičky, a umělkyně, která uměla sáhnout i po rytectví, hlíně a jiné plastické tvorbě, nezeslábl.

„Rozhodla jsem se, že se vypravím do vesmíru,“ sdělila mi, když jsem k ní příjížděl do Bavorova jako reportér s novinkami, co dělají astronauti a jak se raketově perou Rusové s Američany o kosmické výšiny. Hanka začala vytvářet pozoruhodnou serii „mikrosvětů“. Malý exupériovský princ jí přitom musel podávat tužky, štětce, suché jehly i rydlo a nakonec taky otáčet klikou těžkého stroje, pod jehož válcem dostávat obraz definitivně svou duši.

Ten „linoleoryťák“ (tak mu asi trochu nepřesně říkávala Dagmara) měla Hanička původně ve svém ateliéru až nahoře ve věžní komůrce domu, který byl od jejího bydliště o blok dál, směrem k Levé ulici. Haničin ateliér v té věži – to bylo unikum. Bylo tu jen pár metrů podlažního místa. Ne víc. Přitom ta podlaha byla cosi jako překážková dráha každým krokem. Asi půl metrů nad podlahou měla totiž tahle jehlanovitá místnost paprskovitě na čtyřech místech vodorovné trámky, zpevňující celou věžičku. A okna byla dost skromná. Skoro přítmí. „Aťas skoro pro slepé“. Hanička se tu však cítila jako ve svérázném batyskafu, jehož tvar by mimozemšťanům jistě svým vysokým kuželem připomínal černokněžníckou pokrývku hlavy. S tímhle mým příměrem Hanička souhlasila a jednu novoročenku taky takhle nakreslila – jak se vyklání a mává na pozdrav z černokněžníkovy rakety, když odlétá do Nového roku.

Už nevím kterého, protože to muselo být více než před třiceti lety.

Mám-li Haničku stručně charakterizovat, byla to tvůrkyně s nesmírně křehkou a něžnou duší. Byla schopna ostrého vidění naší současnosti v řadě časových proměn. Uměla ji pochopit, říci velmi trefně své stanovisko k režimu i lidem z celého spektra života. Zlé viděla jako zlé – ale ani nepřátelům by bývala neuměla ublížit. Byla na to příliš noblesní.

Když zemřel Jan Palach, vytvořila se jako odpověď na tuto oběť skupina kumštýřů, kteří si vzali k srdci výrok Viktora Dyka : Král ve Francii vládl absolutně, VŠAK PÍSEŃ BYLA JEHO MOCI MEZ... - Patřili sem a někteří stále k té skupině patří, protože ještě žijí - Jarda jakoubek, Jan Faltýnek, Ilja Racek, Rudolf Pellar, autor těchto řádek a další. A také Hanička Urbanová. Nebála se pro tuto skupinu, která si dnes říká „Šanson – věc veřejná“ malovat plakáty, krásné pozvánky a obecenstvu rozdávat malované dárky i když pak za to u režimu upadla do nemilosti. Všichni jsme si velice vážili, že byla s námi. Stejnou odvahu jako ona měl z malířů a grafiků jen Karel Trinkiewitz. A ten nakonec emigroval na dlouhou řadu let.

Kdo Haničku znal, znal nesmírně skromnou umělkyni se srdcem na dlani. A s vizí, že člověk je svobodný za jakýchkoli poměrů, má-li svobodnou duši. Takovou Hanička měla.

Jan Petránek

Akademická malířka
HANA URBANOVÁ
(1934 - 2013)

Narozena 18. 4. 1934 v Praze.
V roce 1952 ukončila maturitou Gymnasium. Po dvouleté praxi
u štukatérů národního podniku Výstavnictví hlavního města Prahy studovala na Akademii výtvarných umění v Praze u pro-fesorů Jana Laudy, Vladimíra Pukla a Vladimíra Silovského. Studia ukončila v roce 1960.
Od téhož roku byla členkou Svazu výtvarných umělců. V roce 1962 se zúčastnila akce „Výtvarníci
do krajů“, pořádaní SČVU ve Žďá-ru nad Sázavou.
V letech 1963 - 1966 působila
v Okresním kulturním domě v Pří-brami, 1967 v Obvodním kultur-ním domě Prahy 3 a 1968 - 1969
v Domě dětí a mládeže Prahy 8. Od roku 1970 pracovala v Lidové škole umění (dnes Základní umě-lecká škola) v Praze 9 a 1976 - 77 zároveň jako výtvarník na Státní konservatoři v Praze.
Od r. 1982 byla v evidenci České-ho fondu výtvarných umění, od roku 1990 členkou Unie výtvar-ných umění, od r. 1995 členkou Pražského sdružení malířů a od r. 1998 členkou Svazu českých vý-tvarných umělců grafiků Hollar.
Účastnila se celé řady společných výstav a mnohokrát vystavovala samostatně doma i v zahraničí. Vedle mnoha různých výstav se každoročně účastnila festivalu komorní grafiky Hollar.
U příležitosti XVIII. festivalu komorní grafiky (2012) získala cenu SČUG Hollar a pro kalendář Hollaru 2013 byl vybrán její gra-fický list.
V roce 1999 přesídlila z Prahy
do Bavorova, kde 3. března 2013 zemřela.