Jiří Vaněk Obrazy a sochy

Obrazy a sochy

Současné sochařství je vířící směsice tvarů a hmot, která se již dávno oprostila od materiálů s ním po staletích spojovaných. Některá díla
či aktuální tendence mají dnes se sochařstvím v tradičním slova smyslu společný už jen charakter trojrozměrnosti. Jak poznamenává jeden z uměleckých kritiků - skulptura se dnes živí vším a ničím, vznáší se, hroutí se, zaplavuje, obaluje, hromadí, drtí, pohrdá soklem
a může se dokonce plazit po zemi nebo šplhat po zdech. Stává se ne-mobilní (socha – krajina), přivlastňuje si všelijaké bezvýznamné před-měty a v mezních případech sama existuje třeba jen v konceptu.

 

Přes nepopiratelnou skutečnost vždy existovala a bude existovat početná skupina moderních tvůrců, pro níž zůstává sochařský klasi-cismus stále východiskem. Sochaři v ní zastoupení si udržují smysl pro objem, zachovávají si lásku k čistým tvarům a jsou trvale okouzle-ni možnostmi hmoty a jejího opracovávání. Jejich tvorba pak prokazu-je, že orientace obracející svou pozornost k tradici, zejména k tradici poloviny 20.století, může být stále novátorská a že originalita může nacházet svůj výraz v kameni a dřevě stále stejně dobře jako ve šrotu, plastické hmotě nebo v obalování objektů.

Do této skupiny patří i Jiří Vaněk. Umělec, který již mnohokrát prokázal své schopnosti a který si dokázal vybudovat odpovídající pozici v souřadnicích současné české sochařské tvorby.

Dnes před námi stojí autor, pro něhož je charakteristické odpoutání se od – řekněme - tíže sochařské středoevropské tradice a až nezvyklá vytříbenost, spontánnost a lehkost. Autor, který se programově navra-cí k elementárnímu jazyku přírody - k prapůvodní řeči - jíž se vlastně museli lidé, chtěli-li přežít, naučit rozumět ze všeho nejdříve. Nejde mu přitom o často módní návrat k archaickým či primitivním formám, ale o napojení se na tisíciletou zkušenost lidského rodu. O oživení často zapomenutých kořenů dnešního člověka, které ho stále spojují
a sjednocují se zemí a s přírodou. To mimo jiné znamená hledání
a naplňování základních pojmů jako jsou řád nebo krása, které Jiří Vaněk ztotožňuje s pojmy rovnováha, harmonie či míra.

Jiří Vaněk nezachycuje skutečnost, ale její obsah - už proto, že vnější rysy ji definují jen přibližně, zatímco vnitřní významy ji vystihují přes-něji. Tomu odpovídá i koncepce díla - plastický tvar, chápaný v evrop-ské tradici jako hmotný objem v prostoru, autor často abstrahuje
do soustavy vzájemně se prostupujících ploch.

Tam, kde se vrací k objemovému sochařství, pak sehrává významnou roli kombinace základních materiálů, především dřeva a kamene. Sochařská mluva je v tomto případě založena na účinku plné hmoty kamene v kontrastu se vzdušností vymezenou liniemi dřeva. Tento typ prací jakoby naplňoval myšlenku, že sochařství je tvar k tvaru, plocha k ploše, linie k linii. Ovšem podle Jiřího Vaňka ne jako prostý úhrn, ale jako sjednocení v pronikání, kde protiklad rytmů v nehybném objektu vlastně vytváří dojem pohybu.

Toto svébytné výtvarné tvarosloví pak následně uvolňuje představi-vost a obraznost a nově kombinuje plastickou a optickou zkratku. Konečná stavba formy je věcná, shrnující, působí lapidárně, jedno-duše a promyšleně.

V žádné z obou variant autor nepodceňuje ani roli instinktu
a smyslových vjemů. K tomu, aby se v pojetí díla v odpovídajícím poměru pro-pojily objektivní a subjektivní složky, volí metodu abstrahování. Tvar sice přestává být opakováním podoby podle smyslových vjemů a stává se novou skutečností, ale vždy si uchovává prvky vizuální reality.

Hotová skulptura pak ve výsledné rovině v sobě jakoby spojuje krajinu s lidským tvarem.

                                                                             PhDr.  František Malina

Jiří Vaněk se narodil 4. 4. 1948
v Praze. Od roku 1974 je na „volné noze" jako sochař a restaurátor starožitného nábytku ve Fondu výtvarných umělců.
Má za sebou 30 sochařských realizací ve veřejném prostoru
a více než 50 výstav.
V posledních letech se zabývá také malbou.  

VÝSTAVA JE HAPTICKÁ – DOTÝKAT SE VYSTAVENÝCH SOCH I OBRAZŮ JE ŽÁDOUCÍ!