Přízemí vysočanské radnice Sokolovská 324/14, Praha 9 283 091 292, 737 540 969 www.praha9.cz Vstup volný pondělí až čtvrtek 10:00 - 19:00

Helena Vanišová Malé světy

Helena Vanišová

Malé světy

6. 8. – 29. 8. 2013 Trojí udivuje na obrazech Heleny Vanišové: předně, že si je už dávno nerozebraly všechny slavné galerie. Za druhé jak jsou české a posléze jejich personifikace přírody. K prvnímu povíme, že je to světa běh, neboť skutečně tvůrčí práce náležitě oceněna nebývá. U druhého se zastavíme. Význam Čech pro umění se v dějinách mění, až i kolísá,
v závislosti na vnitřním pnutí země. Najisto však víme, že Evropou je vnímáno právě tehdy, kdy vyjadřuje naše specifikum. Hrubě povědě-no: to, co jinde nemají. A řečeno obecně: nikoli formální experimenty – těch je bezpočet všude a konec konců jsou při vší své extravaganci bezmála shodné až k nudě – nýbrž i opojná sladkost rodné země,
o níž mluví kronikáři už od 14. století.
Kdo chodí celé dny Šumavou a v jejím podhůří, poznenáhlu pochopí, co znamená krajina, a vstřebá ji do sebe. Tak vzniknou nikoli už její popisy či podoby, nýbrž znaky – kódy, otvírající poznání její vnitřní skutečnosti. A tou jsou staré – málem pohanské bytosti mythických božstev, chránících člověka. Na plátna se tak dostává silná obrysová linie a plochy barev, obrazu přímo vnucené. Perspektiva v něm neběží do dáli, nýbrž do výše tak, jak tomu bylo kdysi před renesancí. Takový proces zraje dlouho.
Žačka profesorů Sýkory a Boudy prokázala mistrovství své kresby řadou ilustrací pohádek, připomínající nejlepší léta Adolfa Zábran-ského a Jiřího Trnky. Také její staré obrazy dokládají, že by uměla podat krajinu způsobem obecně přijímaným, a věru i líp. Ale duch kraje ji zjevně nesl dál a hloub. Pověděl jí, jak „Čaruje léto“, kudy vede „Cesta k domovu“, kde je „Jahodový kout“ jejího dětství, i to, že tráva je živá a čím hoří šípkový keř. A tak se z malířky stala vědma, vyprávějící o tom, „Co se děje na nebi“, „O čem dumají stromy“, o čem klapají čápi a bzučí včely. Popsala i dynamiku dění – kvetoucích hor, prvního sněž-ného dne i posledního sněhu. A ve své moudrosti k nápovědi přidala
i motiv zlehčivý – málem signaturu – kočky. Kočky obrýsované jedním tahem, samotné i tulící se k sobě, jsou „mluvčími“, průvodci diváka, ukazující mu cestu, kudy vejít do obrazu. Ale může to být i psík – sym-bol radosti – který za jasného dne popoběhne k zasněžené Šumavě.
Laskavě útěšná hloubka malířčina vidění dává vzpomenout kreseb
i maleb Josefa Čapka. Záměnou reálu za mythus – „Když padají mlhy“, tančí víly – probouzí sny o štěstí. Celek obrazu pak připomíná malované srdce, které se kdysi dávalo z lásky. A najisto víme, že pod ním bije živé srdce paní Heleny.  

Prof. PhDr. Ivo Kořán, DrSc.
HELENA VANIŠOVÁ
malířka a grafička, narozena 1951 ve Vimperku. Studia na FF UK
v Praze u profesorů C. Boudy
a Z. Sýkory.  Od r. 1978 výtvarnicí z povolání, působící střídavě
ve svém ateliéru v Praze
a ve Vlachově Březí. Věnuje se olejomalbě, akvarelu, plastice, linorytu a restaurování. Členka Syndikátu výtvarných umělců, Unie výtvarných umělců ČR UNESCO a Národního registru profesionálních výtvarných umělců (držitelka mezinárodní karty IAA/AIAP UNESCO). Přes 30 samostatných výstav v České republice, spoluúčast na četných výstavách v zahraničí. Stálé expo-zice a zastoupení ve sbírkách ČR (Ministerstvo kultury ČR, ČFVU, Prachatické muzeum, Město Strakonice, Město Vlachovo Březí) i v zahraničí (USA, Japonsko, Itálie, Slovensko, Francie, Řecko).