Miroslav Khol A je tu 90

A je tu 90

Na retrospektivní výstavě fotografa a sběratele umění Miroslava Khola, která je uspořádaná k jeho devadesátým narozeninám, najdeme průřez celoživotní tvorby, kterou započal v jedenácti letech snímkem ševce Anděla z Libočan. Řemeslníkův vyrovnaně radostný výraz nad nedopitým půllitrem piva s vyhaslým cigárem u pusy připomínající spíše veselého čerta, může znalcům Hrabala připomínat strýce Pepina či Haňťu ze Sběrných surovin, tedy pábitele, maštábly a šogry, zatímco s
Kohlovými portréty umělců nakukujeme voyeursky do jejich snů, sklíčenosti a bolavých či pomačkaných duší. Kholova výstava nám těmito dvěma póly českého kafkovského světa, které doplňují i zátiší a figurativní černobílá či barevná tvorba, připomíná, odkud přicházíme a díky tomu i jací jsme.
Shromažďovat fotografie pro výstavy a knihy znamená shromažďovat svět autora se sekundárním úmyslem sdělit ostatním: Chci, abyste mě takhle viděli. Ani tomu nemůže být jinak, protože každá fotografie je vždy špehýrkou do autorovy hlavy. Jde o zrcadlová selfie jeho mozku.
Miroslav Khol v tomto případě zvolil ale jiný způsob prezentace: požádal kurátorku a fotografku Máriu Kudasovou, aby mu předvedla, jak ona vidí jeho: nechal se překvapit. Stal se sám návštěvníkem jednoho z pohledů do své duše: inkarnoval do návštěvníka své výstavy. Z vlastních snímků se díky tomu raduje podruhé: poprvé když je pořizoval, a podruhé, když jim kurátorka dala jiný, nový kontext.
Opravdovým fotografem se v době inflace obrazů či spíše obrazového smogu stává pouze ten, jehož dílo, a i on sám, se dokáže výrazně odlišit originální estetikou a často i etikou od nekonečné tsunami snímků a obrazů, které se na nás valí ze všech stran. Jinými slovy, když umělec disiduje, když se odštěpí od převažujícího trendu. V důsledku to znamená, že takový člověk nás nutí jinak myslet, a podle toho se pozná. Fotograf je ozbrojenou verzí osamoceného chodce na stopě světa, v němž žije, napsala Susan Sontag v knize O fotografii.
Otázka tedy zní: Čím se Miroslav Khol a jeho tvorba liší od toho, co na nás chrlí velkoplošné obrazovky, které připravují reklamní agentury v centrech měst, hypermarketech, prodejnách aut a které šíří televize, internet i chytré telefony. Brzy prý má být reklama umístěna i ve vesmíru: bude větší než Měsíc a jasnější než hvězdy, slibují marketéři.
Má odpověď zní: Miroslav Khol se liší vytrvalostí a radostí z práce, která ho doposud neopustila. Probouzí v nás zájem o svět pomocí svých starých vizuálních rozhodnutí. Předkládá nám něco, co se z naší společnosti vytrácí. Vyzývá nás k zastavení, k přemýšlení, probouzí v nás energii, abychom i my svými výkony se přiblížili sami sobě a netančili „dobové tance“, abychom přijali zodpovědnost za stav světa, v kterém žijeme.
Abychom byli odvážnější.

Karel Hvížďala

Miroslav Khol neúčtuje, on se vyznává. Jeho fotky jsou syrové lidské melodrama – reportáž o světě, ve kterém je každý snímek pokusem pochopit, co znamená být člověkem.

Miroslav Khol nefotí, aby dělal „velké umění". Fotí, protože nemůže jinak. Je mu devadesát a jeho archiv je jeden velký, živelný chaos – záznam života člověka, který neumí projít ulicí se zavřenýma očima. Je vedený čistým instinktem. Žádné dlouhé aranžování nebo kalkul. Khol prostě vidí „kořist" a prostě zmáčkne spoušť.
Vstoupit do jeho archivu znamená vystavit se naléhavosti. Mým úkolem nebylo ten chaos uklidit, ale najít v něm rytmus, dech a barvu. Izolovat z toho šumu autorovu podstatu a předložit vám ji ve čtyřech dějstvích:
• Portrét: Tady zapomeňte na naučené pózy. Jsou to střety dvou energií zachycené vteřinu předtím, než se portrétovaný stačil připravit. Je to syrové, přímočaré a má to v sobě silné vnitřní napětí.
• Zátiší: To jsou chvíle, kdy se lovec v Kholovi na moment utišil. Nejsou to naaranžované scény, ale momenty, kdy se chaos světa sám od sebe přeskládal do harmonie.
• Cesta: Od první fotky z hospody, kterou vyfotil jako jedenáctiletý kluk, až po dnešek. Uvidíte, jak se měnil svět i jeho pohled. Jsou tu tváře básníka Kabeše nebo sklářky Lady Semecké, které už nejsou jen portréty, ale symboly v čase.
• Notový zápis: Tady se vizuální šum definitivně mění v řád. V celých záběrech ulice i jejích detailech a abstrakcích se vyjevuje jasný rytmus. Je to čistá struktura, kterou lze vnímat téměř smyslově.
Miroslav Khol celých devadesát let vzkazuje: „Koukejte se." Tato výstava není jen archivem jednoho života, je to důkaz, že svět stojí za to pozorovat až do poslední vteřiny.

Mária Kudasová