Zdeněk Manina - obrazy a sochy
Beáta Popovská - poezie Pragensia

Pragensia

Vybarvování pošmourností všedního dne. Stádnost, masovost. Jakou roli má jedinec v davu a jak velkou práci mu dává zůstat sám sebou? To na Muzeu, Bořislavce a dalších zastávkách hledá Zdeněk Manina. Akademický sochař, malíř a pedagog ve čtyřech desítkách obrazů cyklu Pragensia portrétuje naše spolužáky, kamarády a zároveň náhodné spolucestující.

Fotografie, ze kterých pak obrazy vycházejí, začaly vznikat už v 80. letech, a po pauze se k nim vrací v roce 2021. Jejich protagonisté, stejně jako prostředí, ve kterém se s nimi setkáváme, se ale moc nemění. „Ani ty lidi, ani jejich oblečení, všechno je stejný. Některý by klidně mohli žít v osmdesátejch letech. Jen jim do ruky nedávám ty mobily,“ říká Manina k jisté nadčasovosti tématu.

Skrze plátna či dřevotřísky zato můžeme vidět jemný posun – od inspirace Novou figurací (právě z 80. let) k trochu staršímu a divočejšímu expresionismu, který začal Zdeňka více bavit. Portréty „těch naproti“ mohou také působit jako sebeterapeutické vyrovnání se s atakováním psychické bubliny. „Jen pasivně mi to sebralo strašný energie. Pořád mě to irituje. Zahledíš se na někoho, vybuduješ si kolem těch lidí příběh – co, kdo, kdy, kde, proč? Živej námět. Oni vedle sebe ani být nechtějí. Ty ani ty příběhy vidět vlastně nechceš.“

Posun z monotonality do barevného spektra značí i nonkonformní vymezení proti normalizační šedi, kdy jednotlivec musel být členem masy. A právě úprava vlasů či oblečení sama o sobě odporovala systému – masa simultánně jedince pro jeho nestandardnost odmítala. Chová se jako materiál, kdy mají jednotlivé buňky svůj úkol – ale pouze v mezích jejich kolonie. Ta také roste a počet buněk roste. Vývoj kolonie ale může být rozrušen, pokud genetická informace další generaci buňek předá revoltující tendence nonkonformních jedinců. Tento odkaz a jeho materialitu můžete vidět v dětských sochách - syn autora se místem svého narození totiž stává obživlou Pragensií.

„Síťovaná záře / pop-artový tváře / zničehonic setkávám se / s velkoměstem u oltáře,“ píše autorka doprovodných básní k výstavě Beata Popovská, se vztahem k Praze poněkud komplikovaným. Prahu totiž nenahlíží nutně jako její stálá, naivní obyvatelka, ale jako častá návštěvnice, pro kterou se blyštění hlavního města vytrácí – což mají se Zdeňkem společné, byť oba po nějakou dobu v Praze žili. V tomto kontextu také můžeme uvažovat o prozření a protrhnutí jednotvárné reality.

Zážitky z Prahy, skrze které dýchá její mytologie, rychlost a možná i povrchnost, konkretizuje na místa z nabídky zastávek městské hromadné dopravy, čímž dává možnost si takové zážitky uchovat a na daných místech si je připomenout.

„Thákurova / ta kurva! / Zničila mi život,“ anebo „Síťovaná záře / zničehonic černá / ocelový trasy, Praha / čím dál tím míň věrná“ naopak doporučují, kterým místům se vyhnout a jak s Prahou nakládat.

Stověžatá je mnohotvárná, mnohomasová a její velkoleposti jsou pospojované tepnami městské dopravní infrastruktury. Dovolím si tvrdit, že MHD může sloužit jako „výkladní skříň“. Může ukázat, jak daleko je město ve vývoji technologickém i společenském. Nabízí kontakt s ulicí i vysokým byznysem, kteří často sedí sobě naproti – a kteří na sebe mohou či musí být napojeni, minimálně v hranicích přepravního vagónu.

Jak moc jste napojeni na celek vy? Na osoby po vaší levé ruce? Podívejte se. A nepoznáváte se na některém obrazu?

Michael Džindžichašvili

Páteční blues

ruce nabitý statickou elektřinou

páteční noc za nehty schovaly

omylem odjela tramvají jinou

bála se moc a tak na ní mávaly

ruce nabitý statickou elektřinou

o páteční noc cigáro típnuly

skončila se mnou pod peřinou

chtěla umřít a začít od nuly

ruce nabitý statickou elektřinou

otisky prstů před domem na plotě

plechovka excelent s bílou kopretinou

páteční noc, co zmizela v sobotě