Marie Szemes Hlavinková, čestmír Hlavinka a Igor Hlavinka Hlavinkovi

Hlavinkovi

Vyrůstal jsem u rodičů obklopen uměním. Na stěnách visely kromě jejich obrazů africké masky, asyrský relief raněné lvice a reprodukce obrazů starých mistrů - Vermeera, nebo Zmrvýchvstání od Mistra třeboňského. Ten obraz je pro mne zvláště důležitý. Od malička jsem při průzkumech jejich knihovny nacházel umění z celého světa. Mnohé své umělecké lásky jsem zdědil po rodičích. Po celé ty pro dítě tak dlouhé roky před první třídou jsem kreslil všelijaké Robinsonovy příhody. Robinson Crusoe byla první kniha, kterou jsem si uměl sám přečíst, a byly v ní úžasné Burianovy ilustrace.  Další moje oblíbené motivy byly obrazy Kolumbova přistání v Novém světě nebo příběhy Starých pověstí českých. 

Na základní škole jsem neměl štěstí na učitelky kreslení. Museli jsme kreslit a vodovkami vybarvovat zátiší s jablky nebo s kladivem. V 1.třídě! Nebavilo mne to, raději bych si kreslil staré koráby nebo bitvy husitů s křižáky. Za špatnou úpravu - přetahoval jsem často štětcem kresbu tužkou - jsem dostával trojky. Těmto učitelkám se podařilo zošklivit mi malování na dlouhé roky. Rodiče z toho byli nešťastní.  Z verneovek se můj zájem posunul k Lemovi, Asimovovi, Clarkovi a dalším autorům sci-fi. Přímý přenos přistání Apolla na Měsíci, když mi bylo 9 let. Chtěl jsem být kosmonautem, při nejhorším astrofyzikem nebo konstruktérem fotonových kosmických lodí, nic jiného jsem v té době nekreslil. Bavila mne fyzika, matematika. Chtěl jsem studovat přírodní vědy, stát se astronomem. V deváté třídě jsem ale díky spolužačce, která mi pujčila Freudův Výklad snů, objevil tenhle fantastický vnitřní vesmír. Doma jsem si kreslil podle Bosche a surrealistů, a tak mne rodiče přemluvili, abych se hlásil na obor scénografie na žižkovské SUPŠ. Táta mne připravil na přijímačky. Kreslil jsem portréty a židle kvůli perspektivě a byl jsem přijat. 

1974- 78 SUPŠ
Ilustroval jsem si pro sebe  Kafkův Proces, Zámek i povídky. Objevoval jsem fantazijní umění, surrealismus, taoismus... Protože táta stále neměl sochařský atelier, tvořil svá monumentální sochařská díla v rakovnické keramičce. O prázdninách jsem mu tam pomáhal a po letech jsem si zkusil pár svých věcí z hlíny udělat. Byly to, jak jinak, reliéfy povrchu Měsíce s krátery. 

1978 DAMU a AVU
Po maturitě se rodiče rozvedli a já se hlásil na scénografii na DAMU. Přijali mne až napodruhé. Měli jsme tam úžasné učitele - na scenografii prof. Albert Pražák, na modelování Miloš Chlupáč, dějiny umění učil prof. Jaromír Zemina. Bral nás do ateliérů svých přátel výtvarníků. Boštík, Malich, Šimotová, Demartini... z jeho přednášek a těch povídání v ateliérech čerpám dosud. Malbu a kresbu nás učil Oldřich Smutný. Díky plenéru s ním v Putimi mne začalo malování krajiny bavit víc než scénografie. Podařilo se mi přestoupit na AVU do atelieru malby prof. Jiroudka. Na plenéry jsme jezdili na Kokořínsko. Jako diplomku jsem maloval trávy a hlubočepské lomy.
Po studiích AVU jsem maloval imaginární krajiny i jihočeské vesnice, inspirován plenérem v Putimi. Z těch obrazů mi jich mnoho nezůstalo, dobře se prodávaly.

1985 cyklus kreseb o holokaustu
Čekal mne rok na vojně. Studoval jsem knihy o holokaustu a často si představoval úzkost a utrpení lidí, kteří šli do transportu. Ve snech jsem býval vězněm v lágru. Začal jsem kreslit podle fotografií poprav z Babího jaru i podle snů. 

1989 cyklus Krutihlavy. Spirály.
Cyklus začal vznikat v roce 1989. Předcházel mu mnoho let trvající cyklus na téma holokaustu. Na protivládních demonstracích za svobodu v letech 1988 a 89 v Praze jsem ale zažil policejní brutalitu vůči nenásilným účastníkům. S násilím jsem se dosud setkával jen ve  filmech, románech nebo snech, teď se ale objevilo v ulicích a já je zakoušel na vlastní kůži. Proto jsem se jím už nechtěl zabývat ve své tvorbě. Potřeboval jsem pro sebe najít duchovní útočiště, jakousi jistotu věčného kosmického řádu v nepříjemně chaotickém světě. Začal jsem malovat drobné pastely koncentrických kruhů v barvách spektra na způsob mandal. V přírodě jsem kreslil víření a proudění vody, které  abstrahováním dostávaly formu spirál. Nekonečný zdroj inspirace jsem našel v ornamentech neolitu a doby bronzové, v umění aboriginců a jiných přírodních národů, žijících dodnes v době kamenné.
Ornament pro ně není dekorem jako pro nás, kteří jsme mu přestali dávno rozumět, ale prostředkem k získání a uchování magické síly nebo k odvrácení nepřátelských sil. Když aboriginský umělec - šaman vyrývá do dřevěné nebo kamenné desky spirály nové čáringy (Tjuringa je posvátný předmět užívaný při iniciacích, smí jej spatřit jen zasvěcenci), recituje přitom obřadně mýty svého kmene a čáringa je pak ukryta v posvátné jeskyni. Při iniciaci ji pak šaman ,,přečte" , svým prstem krouží po spirálach a obřadně přitom iniciovaným mladíkům recituje celou mytologii kmene.
Inspirován touto zprávou etnografů pokoušel jsem se o intuitivní pochopení těchto tradičních ornamentů jejich opakovaným kreslením ve stavu hluboké koncentrace a s prázdnou myslí. Spolu se studiem ornamentů jsem se zajímal o vývoj obrázkového písma - vznik znaku.
I zde vystavený bílý monochrom Zenové zahrady (1990) nebo obraz Nesypej popel na okraj propasti (1990) vznikl na základě mého tehdejšího zájmu o ornament a znak.


1992 Strašná souměrnost (Hommage a Wiliam Blake) 
Cyklus tušových, víceméně samovolných kreseb začal vznikat ve Vyšebrodském klášteře v létě 1992 jako plod mé celoživotní fascinace bytostmi vyvstávajícími díky naší imaginaci ze struktur dřeva, na starých skříních s dýhami z ořechu nebo exotických dřevin.
Cyklu předcházely studie tygří tváře. Název jsem našel v básni mého milovaného Blakea.
Nejzajímavější kresby vznikly v nočním tichu, kdy se mi dařilo osvobodit se od rozumové kontroly, skoro na hranicích mediumozity. Žasl jsem nad tím, co má ruka jakoby sama od sebe kreslí a z některých groteskních tváří, které se na papíře zjevovaly, mi běhal mráz po zádech.
Podle některých tušových kreseb jsem později vyryl linoryt a namaloval serii akrylových maleb. Vystavit z nich mohu jen jejich reprodukce, jsou ve sbírce GBR Louny.

1993-1995 Modely imaginárních pravěkých staveb.
V těch letech jsem modeloval sérii modelů hliněných staveb, ve kterých se projevil můj dlouholetý zájem o archeologii, africkou hliněnou architekturu, o přírodní formy, ale také okouzlení světem Tolkienových románů. Zdroj inspirací byl obsáhlý; archeologická rekonstrukce chýše lovců mamutů na Sibiři, postavená z kostí a klů mamutů, vykopávky neolitických věží v Jerichu, ale i makrofotografie plodů a květů z úžasné knihy Urformen der Kunst (1929) Karla Blossfeldta. Popudem k tomu, že jsem začal své představy (které jsem nosil léta v hlavě) konečně modelovat v hlíně, byla spolupráce s Čestmírem Suškou na symposiu Hermit v Plasech r. 1993. Čestmír Suška mne požádal o pomoc při stavění jeho velké hliněné plastiky. Práce s hlínou mne nadchla, takže jsem pak doma začal modelovat malé modely fiktivních archaických staveb. Díky laskavosti mých přátel z nadace Hermit jsem je mohl následujícího léta vymodelovat veliké (až metrové) na chodbě prelatury v Plasech během uměleckého symposia Fungus. Jeho kurátor Jirka Zemánek mne vyzval, abych dvě ze staveb (ač nebyly ještě vypálené) nainstaloval v přízemí klášterní sýpky. V tmavém prostoru bez oken byly osvětleny jen světlem svíček.


1995 Cyklus černých kreseb o počátku 
Každá kresba tohoto cyklu začínala v prázdnotě bílého papíru, pak se v houstnoucí spleti čar, v chaosu, postupným dělením, vytýčením bodů a os začal objevovat řád.
Chtěl jsem se pomocí kreslení rozpomenout na počátek všeho a zároveň na počátek svůj.
Na počátku kresby je prázdnota, krásná zářící prázdnota papíru, která odkazuje k té počáteční prázdnotě všeho. Mistři Tao ji zvali prapůvodní jednotou. Nerozdělenost. Prázdnota, ve které je potencionálně obsažené všechno co je. Ne­konečno možností.
Tak i já a svět jsme byli na počátku jedno.
Ale pokud nechci do té krásně zářící prázdnoty navěky jen zírat, tak se odvážím udělat první dotek štětcem nebo jiným nástrojem. Ten první bod nebo čára, ale vlastně i každý další, je volbou z nekonečna možností. ,,Tato prvotní čára obsahuje víc než celý ten nesmírný chaos oné chvíle před stvořením", píše se v čínském malířském traktátu zenového mnicha Shitao.V první fázi kresby nechávám plnou svobodu náhodě a rozumem nekontrolovaným impulsům podvědomí.
Je zajímavé sledovat, jak se v kresbě objevuje rytmus a proudění v oceánu nahodile vedených čar a bodů, vznikají jakási ohniska. Touha po formě, po řádu začíná převažovat.
Každá z čar pro mne představuje nezaměnitelný osud jedné bytosti, jedna nebo několik málo čar na ploše působí velmi dramaticky. Mezi tisíci čarami už navzájem splývají. Vytvářejí čím dál jemnější strukturu paralelních nebo křížících se linií. Dalším zahušťováním struktury běl papír prosvítá čím dál méně, až zmizí docela.
Černé čáry vytvořily černou plochu. Kresba může mít mnoho vrstev. Ty spodní vrstvy jsou z ur­čitého úhlu pohledu stále viditel­né. Pokud jsem kreslil tužkou, tj. grafitem, a vedl v poslední vrstvě čáry paralelně, tak se na ploše objevuje krásný efekt. Paralelně vedené linie grafitu pohlcují nebo odrážejí světlo podle toho v jakém úhlu je pozorujeme, jako drážky na gramodesce.


1997 Nenápadný půvab chaosu a neodbytná touha po řádu 
Cyklus kreseb mikrofixem navazuje velmi těsně na tužkové kresby o počátku. Počáteční půvab chaosu se v procesu kreslení začne díky mé neodbytné touze po řádu uspořádávat. Na kresby jsem navázal malbami lazurní bílou akrylovou barvou na černém podkladu. Přidával jsem vrstvu za vrstvou, zahušťoval strukturu. Počáteční expresivnost gestické malby se vrstvením zmírňovala a repetitivním vrstvením čar vznikal jakýsi prostor.

Malé hlavy z r. 2002
Nacházel jsem se tehdy už druhý rok v tvůrčí krizi, nevěděl jsem kudy dál v malování. Cítil jsem čím dál silněji, že potřebuji pracovat s hlínou, udělat si z ní něco malého, co se mi vejde do dlaně, jen sobě pro radost. Práce s hlínou, ke které se vždy jednou za pár let vracím, je skvělá terapie, zvláště když jí nevnucuji žádnou představu a nechám ruce dělat to, co chtějí. Chtěl jsem si tehdy původně udělat loutky pro loutkové divadlo, které jsem si chtěl postavit ve stodole naší chalupy. Modeloval jsem ty hlavičky z hlíny jen jako modely pro hlavičky loutek, které bych si pak vyřezal do dřeva. Začal jsem modelovat bez kreslení, bez vymýšlení, bez jasné představy. Věděl jsem jen, že to mají být hlavy lidské, jinak jsem dal svým rukám i své imaginaci naprostou svobodu, byl jsem zvědav na to, co vznikne. Žasl jsem pokaždé nad tou tajemnou proměnou, když se z beztvaré hroudy hlíny začaly vynořovat rysy tváře a pak jsem byl radostně překvapován všemi proměnami jejího výrazu. Vytvořil jsem kolem dvaceti hlaviček, loutky jsem podle nich nikdy neudělal, život šel jiným směrem. O mnoho let později jsem na tyto své malé plastiky navázal při modelování velkých hlav.

Velké hlavy (2007-2011)
V r. 2007 jsem dostal nabídku vystavit plastiky na společné výstavě v zámeckém parku v Březnici. Udělal jsem pro výstavu jednu hlavu v lehce nadživotní velikosti, ale tím to neskončilo. Během dalších let jsem s přestávkami pracoval postupně na několika hlavách z keramické hlíny v životní a nadživotní velikosti ve kterých jsem volně navazoval na své starší plastiky malých hlav z roku 2002. Nestál jsem o to, aby hlavy měly individuální rysy, nezabýval jsem se vlasy, jejich tváře mají zároveň rysy mužské i ženské. Jsou to vlastně takové ideální typy. Zajímalo mne jediné: jak vyjádřit vnitřní pokoj. Myslel jsem při práci na tváře archaických řeckých, egyptských nebo románských soch a zvláště na úsměv soch buddhistických. Chtěl jsem těm ,,mým" hlavám dát výraz pokojné radosti, kterou jsem kdysi zažil a která mi teď tak bolestně chyběla.

2007 cyklus Hory a jiné bytosti. 
Rád se toulám po horách, ať už skutečných nebo namalovaných. Rád plavu v moři, řece i rybníku, pozoruju odrazy nebe na hladině. Doma ve městě pak maluji krajiny na které vzpomínám i ty, které bych jednou rád navštívil. Líbí se mi, co napsal japonský básník haiku, zenový mnich a tulák Santoka Taneda :
v horách se dívám na hory
za deště poslouchám déšť
jaro léto podzim zima
včera mi bylo dobře
a zítra bude taky
/Santóka Taneda (překlad Antonín Líman)
Krásu hor jsem začal objevovat díky obrazům Leonarda, Bruegela a Caspara Davida Friedricha, když mi bylo asi patnáct let. V té době se mi také dostala do ruky antologie Oldřicha Krále Tao – texty staré Číny, kde jsem poprvé četl Lao-c’, Mistra Čuanga i legendárního starověkého básníka Chan-šana, který dostal své umělecké jméno podle hory, na které žil. Chan-šan – Ledová hora. Díky té antologii se mi otevřel poetický svět asijské tušové malby, svitky plné hor, strmých a neschůdných, hlubokých údolí a vodopádů. Těch několik miniaturních postaviček poutníků na horské stezce, rybáře na člunu nebo básníka meditujícího na skalní plošině jen zdůrazňuje nádhernou liduprázdnost horské krajiny. V těch obrazech hor jsem se mohl v duchu procházet a snít. Porovnával jsem je s kontemplativními krajinami Friedrichovými a nacházel jsem mnoho blízkého.
Cyklus horských krajin začal vznikat v roce 2009. Snažil jsem se co nejjednoduššími prostředky evokovat svůj zážitek z hor. Mohutnost a tíha hor v kontrastu ke stálým změnám světla v prostoru plném mraků a mlhy. Vždycky jsem rád snil nad malbami a poezií starých čínských a japonských mistrů štětce a tuše, stejně jako nad romantickými krajinomalbami C. D. Friedricha nebo Bedřicha Piepenhagena. Mnoho podnětů, především u prvních obrazů cyklu, jsem našel v černobílých fotografiích horolezce a fotografa Jiřího Havla. Nejsilnějším zdrojem inspirace ale bylo mé vlastní putování po horách.
Huang-šan
Mnoho obrazů tohoto cyklu jsou pohledy na Chuang-šan, posvátné Žluté hory v Číně, které už od starověku svým bizarním vzhledem přitahovaly poustevníky, poutníky, básníky a malíře. Z období dynastie Tchang se zachovaly tisíce básní a maleb věnovaných tomuto pohoří. Žulové hřebeny, divoce rozeklané jako hřbety zkamenělých draků, a skalní věže s pokroucenými prastarými borovicemi, úpatí strmých, skoro nepřístupných hor většinu roku zahalená v mracích. Tím vším Huang-šan dokonale naplňuje ideál hor tradiční čínské estetiky. Už ve starověké taoistické tradici jsou jeskyně či chýše v divokých nepřístupných horách vhodným příbytkem milovníka svobodného života, samoty a meditace hledajícího věčný život. Tento ideál později nacházíme i v zen buddhismu.
Básníci a literátští malíři staré Číny mi od mládí byli velmi blízcí. Byli to vzdělanci, státní úředníci, které oslovil taoismus nebo zen buddhismus, a tak toužili uskutečnit ideál pravého života v ústraní, v přírodě. Většina těchto filosofujících úředníků ale až na výjimky ze svých úřadů neodešla a svou touhu naplňovala v poezii a tušové malbě.
Znal jsem hory Huang-šan z jejich krásných tušových maleb, a když se mi dostala do ruky kniha fotografií těchto hor, začal jsem si je kreslit a pak i malovat, abych se jimi mohl v duchu procházet. Vycházel jsem z fotografií a zároveň z principů tušové malby.
Cyklus monochromních maleb na papíře Pouť krkonošská je nazvaný podle stejnojmenné básnické prózy K. H. Máchy, kterou napsal na základě svého snu. Je to pocta mému milovanému Máchovi.


2020 Moře
Moře se často objevuje na mých dětských obrázcích, spolu s nějakou lodí, ostrovem, mořeplavcem nebo trosečníkem. Vždyť první knihou, kterou jsem si uměl sám přečíst, byl Robinson Crusoe. 
V posledních letech jsem byl na několika setkáních s ,,mořem v tichu“ na ostrově Rab v Chorvatsku. Moře v tichu je týden společného mlčení, vnitřního ztišení a soustředěného zkoumání moře všemi smysly.
Každé z těch moří mého života bylo úplně jiné. Ale nejen to. Když několik dní po sobě sledujete moře z jednoho místa, vidíte, že jeho barva se neustále mění v závislosti na denní době, poloze slunce nebo měsíce, oblačnosti, vlivem větru.
Kvarner
Rab je jeden z ostrovů Kvarnerského zálivu. K trajektu na Rab se jede přes hřeben Velebitu a pak se přes hodinu sjíždí serpentinami dolů k moři. Shora je úžasný výhled na desítky ostrovů v zálivu. Na mé první cestě na Rab předloni jsme z hor k moři sjížděli ještě za tmy, před svítáním. Od moře, od jihozápadu se blížila bouře. Netuším, jak mohla být daleko, tu a tam blesk osvítil mraky i moře. Jak se pomalu rozednívalo, v šedi se začaly objevovat siluety, ale dokud krajinu na okamžik neosvítil blesk, nedokázal jsem rozeznat, co jsou ostrovy a co mraky. Noční krajina viděná ve světle blesků vypadala neskutečně, jako ve snu. S přibývajícím světlem byla škála barevných odstínů šedi čím dál bohatší. Liják se přes nás přehnal až v přístavišti, bylo půl šesté.
Moje obrazy Kvarneru jsou ale pokusem zachytit světelnou atmosféru zálivu v čase, kdy se moře oslnivě leskne pod odpoledním sluncem.
Mám rád krajinu v mlze. Mlha zjemňuje barvy, změkčuje a skrývá tvary, spojuje nebe se zemí nebo s mořem v jedno. Krajina v mlze je tajemná, probouzí naši imaginaci a vede ke snění.

2020 Nebe 
Cyklus olejomaleb Nebe se zrodil z cyklu Moře v mlze, na jehož počátku byl zážitek jednoho dne na břehu moře v mlze. Horizont zmizel a moře s nebem se spojilo v jedno. Skryté slunce vytvořilo z mlhy zářící prostor. Moje malby moře v mlze zůstávaly v reálné barevnosti od bílé po šedomodrou. Nesnažil jsem se o iluzivnost, ale spíše o vytvoření dojmu zářícího, ničím nerušeného prostoru.
Pak jsem začal přidávat na intenzitě barev. Místo šedí se objevovaly modře, fialové, růžové, oranžové a červené. Zkoumal jsem možnosti plynulých přechodů mezi barvami. Moře v mlze se proměnilo v Nebe.
Moje malby Nebe nezobrazují oblohu, ale jsou pokusem o vyjádření nezobrazitelného Nebe v nás, posvátna imanentního i transcendentního. Nebe v názvu cyklu je symbolem posvátného, sídla bohů, věčného blaženství svatých.
Ale taky nerozlišené zářící prázdnoty, původní Jednoty, která podle mistrů Tao předcházela stvoření.
Harmonie barev i potlačení rukopisu odpovídá smíru protikladů, kosmické harmonii.

V počátcích výtvarného projevu dítěte i lidského rodu se nalézá silná víra v obrovskou moc obrazu působit na skutečnost, víra v moc obrazu přivolat předmět naší touhy nebo získat kontrolu nad tím, čeho se bojíme. Výsledkem jsou na jedné straně pravěké skalní malby zvířat, idoly bohyně Matky nebo dětské kresby domů, aut, letadel, raket, lodí a jiných úžasných věcí, které by dítě tak rádo mělo, a na straně druhé jsou tu například masky a jiná zobrazení démonů, jejichž pomocí chce přírodní člověk získat nad těmito démony magickou moc a kontrolu.
Realismus jako snaha objektivně realisticky zkoumat a zobrazovat skutečnost se v naší společné i individuální historii objevuje mnohem později.

igor hlavinka 9.12.2024

https://www.rajce.idnes.cz/igorhlavinka/album/1-igor-hlavinka-paintings

https://www.rajce.idnes.cz/igorhlavinka/album/2-igor-hlavinka-sculptures-plastiky

Hledání kořenů, návazností, bodů styčných i rozcestníků, dialogů, kontrastů a možná i popření v tvorbě autorů, spjatých vazbami nejtěsnějšími je rozhodně docela vzrušujícím dobrodružstvím. V lednu navazuje Galerie 9 na volný cyklus „rodinných výstav“ další mimořádnou expozicí: Igor Hlavinka, jehož tvorbu prezentovala Galerie 9 v roce 2023, představí tentokrát kromě svých prací i díla svých rodičů - sochařů Marie Szemes Hlavinkové a Čestmíra Hlavinky.

„Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, co všechno jsem se od rodičů naučil nebo zdědil.  První roky svého života jsem s nimi žil v sochařském ateliéru v Jakubské ulici na Starém městě pražském. Předtím to byl krámek se zeleninou. Rodiče tam pracovali i bydleli. Pamatuji se, že jsem si pořád něco modeloval ze sochařské hlíny nebo kreslil. Poté, co byl dům v Jakubské zbourán kvůli stavbě obchodního domu Kotva, dostali rodiče náhradou byt 2+1 na malešickém sídlišti a ateliér si museli zřídit v obýváku. Mohl jsem jim koukat přes rameno a pod ruce, když malovali. Byla to ta nejlepší škola jakou jsem kdy měl.“

Igor Hlavinka 

Ak. sochař ČESTMÍR HLAVINKA (8.8. 1931 Komárno,Kroměříž - 26.7. 2012 Praha)
1956 absolvoval sochařství u prof. J. Kostky a R. Pribiše a malbu a grafiku u prof. Millého na Vysoké škole výtvarného umění v Bratislavě. Pak tzv. čestný rok na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze u prof. Eckerta (keramika a porcelán). Věnoval se monumentálnímu sochařství a krajinomalbě.
https://www.rajce.idnes.cz/igorhlavinka/album/cestmir-hlavinka-ak-sochar-1931-2012-obrazy-a-sochy/album

https://sochyamesta.cz/objekty?field_autor_tid=%C4%8Cestm%C3%ADr%20Hlavinka%20%281931%E2%80%932012%29

Ak.sochařka MARIE SZEMES HLAVINKOVÁ (15.11. 1934 Šamorín - 9.8. 2020 Praha)
1951-54 Vyšší zdrav. škola Bratislava, pak pracovala v nemocnici jako laborantka, po seznámení s Čestmírem, svým budoucím manželem, a přestěhování do Prahy se začala věnovat výtvarné tvorbě. Absolvovala mimořádné studium v sochařském atelieru na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze a byla přijata do Československého fondu výtvarných umělců. Spolu s Čestmírem se účastnila uměleckých soutěží a pomáhala mu realizovat několik sochařských prací ve veřejném prostoru. Po rozvodu se věnovala malbě imaginativních krajin, které se v galeriích Díla prodávaly tak úspěšně, že po ní doma zůstalo jen několik málo obrazů, které do Díla nenabídla.  

Ak. malíř IGOR HLAVINKA (18. 3. 1959 Praha)

1974-78 studoval scénografii na SUPŠ, 1979-81 scénografii na pražské DAMU, a 1981-85 malbu na AVU v Praze. Kromě malby se zabývá i sochařstvím a fotografií. Inspiruje se v přírodě i uměním všech dob, pravěkem počínaje a současným abstraktním uměním konče. Zvláště jej zajímá staroegyptská, buddhistická a románská plastika, tušová malba a kaligrafie Dálného východu, středověké a renesanční umění, malířství romantismu a symbolismu, imaginativní umění, art brut...

https://www.rajce.idnes.cz/igorhlavinka/album/1-igor-hlavinka-paintings