Jaroslav Prouza Jeff in memoriam

Jeff in memoriam

S Jaroslavem jsem se poprvé setkal při nástupu do Vysočanského gymnázia. Poměrně rychle jsme se skamarádili, a já Jardovi začal říkat Jeff, snad podle Jeffa Randalla, figury z televizního seriálu Randall a Hopkirk.

Já psal od vstupu do gymnázia básně (tj. cca. od roku 1970), Jeff maloval obrazy. Vzpomínám si, když jsem je poprvé v jeho branickém bytě uviděl. Nikdy předtím jsem se nesetkal „live” s něčím podobně silným a divokým. Jistě - Vincenta jsem znal a obdivoval, o fauvistech jsem měl jakousi nepříliš konkrétní představu, ale to, co jsem uviděl na povětšinou 50x60 nebo 60x70 cm velkých, terpentýnem vonících plátnech, mě naprosto vzalo.

Do mé emigrace v roce 1976 jsme strávili stovky hodin rozpravami o malířině. A tak bych v tomto textu chtěl popsat to, o čem jsme hovořili a co ve mně jeho obrazy vyvolávají. Bude to stať velice osobní, to znamená záměrně subjektivní a někdy možná až příliš kritická. Kritická především k Jeffově pozdějšímu období, které bylo ovlivněno podle mě poměrně nešťastným studiem na pražské Akademii. Nejsem umělecký kritik, a ačkoliv mám za sebou čtyři semestry studia na akademii Karlsruhe u tehdy právě se rodící hvězdy Georga Baselitze, budu zde psát věci, nad kterými si mnozí umělečtěji vzdělanější budou rvát vlasy. Ale budiž.

Jeffova láska směřovala k postimpresionistům - zde bych jmenoval Vincenta Van Gogha a Paula Gauguina - a pak a především k fauvistům. Tady je nutno připomenout jím naprosto obdivo-vaného Alberta Marqueta. Fauves (z fr. „divocí”) byli možná poslední směr, který maloval ještě bezprostředně. Tím míním nejen jejich štafličky v polích či na nábřežích pařížských ulic, ale i smysl jejich malby. Ten vězel v tom, nechat se přímo ovlivnit hudbou barev a tvarů, jež poskytuje realita kolem nás. Později se malířina sezačala ubírat především dvěma směry - abstraktním, tedy odtržením vyobrazení od reality, a konstruktivistickým. Pod druhým pojmem spatřuji také masivní vstup teorie do malování.

Můj nepříliš přítomný profesor v Karlsruhe Georg Baselitz nám při začátku studií řekl jednu větu, která mě ohromila: „To nejdůležitější pro vás není ani kreslení, ani malba, není technika ani dovednost, ale knihovna.” A já, po letech strávených s Jeffem, si myslel, že to nejdůležitější pro malíře je naprostý úžas nad barevným, ve formách se svíjejícím a štětcem zachytitelným božstvím světa. Božstvím, jež člověka popadne úpalem, když maluje tři hodiny v rozpáleném srpnovém poli, které pak začne vidět v neobvyklých barvách. Především, blíží-li se bouře, pro romantika tak příznačná situace.

Romantikem Jeff bezpochyby byl každým coulem. Mnohdy i tragickým romantikem. Jeho předčasná smrt ve věku 49 let byla pouze jakýmsi finálním završením jeho životní snahy o hluboké ponoření se do proudu života. Završením symbolickým, připomínajícím pád Ikara. Ale zatímco Ikarus letěl stále blíže ke Slunci, kde mu posléze roztál vosk na perutích, Jeff tou dobou - alespoň z mého pohledu - již delší dobu padal. A na jeho obrazech to lze vysledovat.

Jeffovy obrazy se od chvíle, kdy jsem je spatřil přibližně do roku 1985 vyznačují jakousi syntézou Van Gogha a Gauguina. Expresivita a úpornost tahů štětcem připomíná prvého. A evokuje ve mně vzpomínky na naše šermování starými flerety a šavlemi. Vzpomínám, jak při jedné z mnoha našich nočních procházek po hradbách Klatov nás zatkla tehdy hluboce normalizační policie. Hlídka na nás mířila pistolemi a křičela: „Odhoďte zbraň!”. Jeff maloval podobně, jako vedl šermířské zápasy, totiž vším, co měl k dispozici. Paralely k Vincentovu uříznutému uchu se zde nabízejí - už možná jen skrze fakt, že kamarádovi Petrovi při jednom takovém šermířském klání téměř usekl malíček.

Naproti tomu se (pozdní, tahitský) Gauguin obrací ke spirituálnímu působení barevných ploch, podobně jako například Odilon Redon nebo Gustav Klimt. I o těchto malířích jsem s Jeffem vedl dlouhé hovory a v některých jeho obrazech tuto hru „barevného fleku” (tedy formy a barev-nosti) rozpoznávám. Při vší spontaneitě Jeff ale vždy zdůrazňoval, že žádný tah štětcem, žádná linka nesmí být libovolná, tedy náhodná, jako je to například u „kleksů” Jacksona Pollocka.

Jenže působení pražské Akademie a pak samozřejmě i nutnost obrazy prodávat začaly působit jako brzda Jeffovy síly i invence (opět zdůrazňuji, že zde píši zcela subjektivně). Po bouřlivých letech na Akademii se Jeff kolem roku 1985 dostává do konfrontace s nutnostmi tehdy ještě normalizačního trhu s uměním. Obrazy začínají být líbivější, u některých pražských vedut bych dokonce řekl slavíčkovitější. Mrtvých lišek, bažantů a podobných mysliveckých zátiší, jež se i skrze přičinění jeho otce dobře prodávaly, přibývá.

Po mé emigraci v roce 1976 jsme se ještě několikrát potkali; například jsme se v srpnu roku 1980 pokusili slézt Matterhorn, což se nám především kvůli jeho nedostatečné obuvi (měl polobotky) nepodařilo. Nicméně i tak jsme strávili několik krásných chvil.

V sametovém roce 1989 se Jeff dostává na několikaměsíční pobyt do USA. Zde, v jasném kalifornském světle, se jeho paleta radikálně rozjasňuje a formy se stávají více geometrické. Avšak namísto dalšího kroku, možná k nějaké zajímavé syntéze americké abstrakce s českým realismem, se Jeff vrací domů, do ještě komunistického Československa. Proč to dělá, o tom existují jen dohady. A zde, zpátky v české kotlince, se jeho umělecká činnost také vrací k tomu, co již bylo, co už ovládá a v čem si je (a jeho kupci také) jistý.

Jeffův „pád z oblak” v září 1995 a následná částečná invalidita se v tomto světle jeví jako tragický výsledek nejen výše popsaného, cyklického vývoje, ale i jako mystický návrat k rodné zemi, kterou Jeff nechtěl a nemohl opustit.

V roce 1995 se na jeho ultralehkém letadle během zkušebního letu zlomilo křídlo a Jeff se zřítil, ne nepodoben bájnému Ikarovi, k matce Zemi. V důsledku tohoto úrazu byl na spodní část těla ochrnutý. V roce 2004, 15. října, zemřel.

V Praze, 30. 9. 2024

Jan Bílý

JAROSLAV PROUZA

7. 4. 1955 - 15. 10. 2004

Vystudoval malbu a grafiku na pražské AMU. Věnoval se především krajině Pošumaví, městské krajině a loveckým zátiším. Přes jiskřivý talent a vyzrálou tvorbu je i vlivem nepříznivých životních peripetií dnes takřka neznám. Výstavu prací Jaroslava Prouzy-Jeffa iniciovali a dostupné materiály shromáždili jeho přátelé a spolužáci z tehdejšího gymnázia Lidových milicí.
Více na výstavě, a také v knize, která by neměla ujít žádnému z absolventů vysočanského gymnázia:

Abysme se nezbláznili - Gymnázium Vysočany mezi Palachem a Chartou, editoři Ondřej Fibich, Martin Pařík a Martin Schulz, nakl. Galén 2019.