Eva Milichovská Cesty /scénografie, obrazy/

Cesty /scénografie, obrazy/

Po devatenácti letech se do Galerie 9 vrací Eva Milichovská – scénografka, malířka, kreslířka a grafička. V roce 2002 vystavovala ještě v malé Galerii 9 v Obecním domě v Jandově ulici své voskové pastely. Tentokrát je výstava věnována retrospektivě jejích tvůrčích cest a také jejím nadcházejícím 90. narozeninám.

Paní Evo, vítejte zpět a přijměte naše srdečné přání všeho dobrého – zdraví, radosti a šťastných nejen hledání, ale i nálezů.

EVA MILICHOVSKÁ

Narodila se ve slezské Orlové, maturovala v Praze a začala studovat architekturu. Po čtyřech semestrech však složila zkoušky do ateliéru scénického výtvarnictví prof. Františka Tröstera na Divadelní fakultě AMU. Absolvovala v roce 1957.

Do roku 1961 byla scénografkou Horáckého divadla v Jihlavě, poté působila v Českých Budějovicích, kde se věnovala tvorbě pro operu a balet. Podílela se i na řadě inscenací v Českém Krumlově (pro Maškarní sál i barokní divadlo krumlovského zámku, a také pro zámeckou zahradu u Belárie a její otočné hlediště). Po roce 1965 odešla na Mostecko, kde pracovala jako interiérová architektka a zároveň vytvářela scénografické návrhy pro Městské divadlo v Mostě. Plně se ke scénografii vrátila opět na scéně Horáckého divadla v Jihlavě, kde působila až do roku 1991.

Kromě scénografie a návrhů kostýmů se věnovala i tvorbě loutek, a také volné tvorbě – malbě, kresbě a grafice.

Svými scénografiemi i volnou tvorbou se pravidelně účastnila společných výstav (Umělci Vysočiny, Quadrienale aj.) a uspořádala dlouhou řadu výstav samostatných. Má na kontě 229 realizovaných scénických návrhů a dalších 40 pro ochotnická i jiná jeviště.

V současnosti žije Eva Milichovská v Praze a stále se věnuje převážně malířské tvorbě.

 
Fotografie z vernisáže najdete na adrese
http://martinfryc.eu/vystavy/vernisaz-eva-milichovska-cesty-scenografie-obrazy/

Motto:

„Všechno, co prožívám, může být obraz. Je hrozně těžké ho najít. Čím dál, tím hůř ho hledám, protože mi zmizela jistota i budoucnost. Ale bez toho hledání by se nedalo žít. Divadlo bylo pro mne velkým naplněním, protože každá práce byla něco úplně nového. Vysoká škola, technické možnosti a všechny vědomosti, které člověk musel stále sbírat, byly základ, na který jsem musela zapomenout, když jsem začala na nové hře pracovat. Ale byl to nepostradatelný žebřík, abych mohla přelézt plot a uvidět dovnitř zahrady. Někdy se to povede. A pak je člověk chvíli šťastný. Dokud nezačne nové hledání.“